Archív Dudy.eu
Historie vývoje dud... převážně (ale nejen) na Britských ostrovech
Napsal Václav RoutZvuk dud je velmi často spojován právě se Skotskem, což často vede k domněnce, že je to původní skotský či dokonce keltský nástroj. Není nic vzdálenějšího pravdě. Vždyť ještě před dvěmi či třemi sty lety byly dudy běžným nástrojem prakticky po celé Evropě a jejich varianty dosud nacházíme v lidové hudbě od Uralu až po pobřeží Atlantického oceánu. O tom, že v minulosti se jednalo o naprosto běžný hudební nástroj, svědčí i množství vyobrazení jak od neznámých umělců, tak například od takových autorů, jako jsou Dürer, Brueghel, Hogarth a další.
Dnes je zbytečné se dohadovat, který typ dud je starší či původní. Pravděpodobně se vyvinuly z jednoho nástroje v hlubokém dávnověku. Jistě to však bylo velmi, velmi dávno. Vždyť kónický typ chanteru se nalezl například při archeologických vykopávkách ve starověkém Egyptě a cylindrický typ chanteru byl velmi populární ve starověkém Řecku. Pozůstatek dvouplátkového nástroje se našel i ve starověkém Sumeru a udává se o něm, že je pravděpodobně nejstarším zachovaným typem “dud”. Jednalo se zřejmě prapůvodně o obyčejnou rákosovou píšťalu (jako například současný turecký nástroj sipsi), na kterou se hrálo z důvodu dosažení nepřerušovaného zvuku za použití tzv. cirkulárního dechu. Mnohde se k takovémuto nástroji pro jednodušší dosažení nepřerušovaného zvuku přidávala buď měchuřina či kožený vak, čímž vznikl již nástroj velmi podobný dnešním dudám. Existují slabé náznaky, že dudy byly známé i ve starověkém Římě. Snad nejznámějším je příběh, podle něhož hrál císař Nero na píšťalu připojenou k vaku, jenž mačkal paží (Anthony Baines, Bagpipes, Oxford 1979) - v některých pramenech je uváděno, že Nero hrál na lyru či malou harfu. Jak dále Baines dodává, nedostatek důkazů o existenci dud ve starověkém Římě je dán pravděpodobně tím, že dudy byly pramálo známé vzdělancům oné doby a tehdejšími profesionálními hudebníky byly všeobecně vnímány jako nedůležitý či dokonce podřadný nástroj, určený pouze pro společenskou spodinu a lůzu a nehodné zájmu vyšší společenské třídy.
Až do 12. století záznamy či nálezy dud jako nástroje prakticky neexistují. Nelze však s určitostí říci, zda v evropském prostoru nepřežívaly jako velmi okrajový nástroj v uzavřených komunitách, v nichž se možná udržely jako relikt z dávné doby. Všeobecné společnosti však nebyly dudy prakticky známy a zůstávaly pouze nástrojem na okraji zájmu. Změna však nastala s křižáckými výpravami. Okolo roku 1200 je, co se týká dud, situace v Evropě již naprosto odlišná. Pravděpodobným impulsem byl střet s tehdy velmi vyvinutou a kulturní civilizací Blízkého východu a znovuobjevení již zapomenutých znalostí. Vedle mnoha významných pokroků v oblasti vědy a umění nastává i “renesance” dud v Evropě. Během velmi krátké historické doby se s dudami setkáváme prakticky v celé Evropě, od Švédska po Itálii, od Balkánu po Anglii. Přestože nálezů samotných nástrojů je, vzhledem k používanému materiálu a prostředí, v němž byly používány, velmi poskrovnu, s jejich vyobrazením z oné doby se setkáváme prakticky všude. Zobrazeny jsou v manuskriptech, na církevních i světských plastikách. Většinou se setkáváme s vyobrazením chanteru kónického typu připojeného k vaku ve tvaru měchu na víno a s jednou basovou píšťalou. Měch na víno byl asi také prvotně pro výrobu vaku používán.
Používání basové píšťaly přišlo pravděpodobně ve stejný okamžik, kdy začal být používán vak, či možná o něco později. Nicméně již ve 13. století byly dudy s jednou basovou píšťalou široce rozšířeny (Anthony Baines, Woodwind Instruments and their History, London, 1977). Basová píšťala vypadala prakticky stejně, jako dnes – několik samostatných dílů, jejichž nastavením bylo možné píšťalu naladit, a “trumpetové” či “zvonové” ukončení. Plátek byl pravděpodobně jednoduchý (stejný jako u dud cylindrického typu).
Nejstarší záznamy o dudách v Británii se vztahují k Anglii, kde je můžeme nalézt zobrazené například na náhrobní desce z počátku 13. století v Northumberlandu (G. V. B. Charlton, The Northumbrian Bagpipes, Archeologia Aeliana, 1927). Od 14. století se také již celkem běžně setkáváme s vyobrazením dud v anglických stavebních památkách, převážně církevního charakteru. První písemný záznam se vztahuje k dudákům hrajícím na královském dvoře. Jedná se o dokument z roku 1334, kde se také poprvé setkáváme se slovem dudy na území dnešní Velké Británie. O více jak padesát let později, přesněji v roce 1386, se s dudami také poprvé setkáváme v anglické literatuře – v Povídkách canterburských od básníka Williama Chaucera. Nejstarší zachované dudy (či spíše jejich část), které jsou datovány do konce 13. či počátku 14. století, pochází z Anglie a byly nalezeny při vykopávkách na hradě Weoley v hrabství Warwick.
Ač se to z pohledu dnešní doby, kdy dudy jsou prakticky synonymem pro Skotsko, neuvěřitelné, s prvními písemnými zprávami o dudách ve Skotsku se setkáváme až v době podstatně mladší. První písemné zmínky nalezneme např. ve hře napsané králem Jakubem I. (panoval v letech 1424-1437) či v účetních záznamech o proplácení dvorních hudebníků z počátku 16. století, kde vedle mnoha dalších byla proplacena určitá částka i anglickému (sic!) dudákovi. Z tzv. keltských oblastí jsou záznamy ještě mladšího data – ze skotské Vysočiny pocházejí první záznamy až z roku 1549 a z Irska dokonce až z období konce vlády Tudorovců (konec 16. století). V keltských oblastech také dudy, respektive dudáci měli jiné společenské postavení a plnili naprosto jiné úkoly, nežli jinde v Evropě.
V Evropě se dudáci dělili do dvou základních skupin. První z nich byli městští či vesničtí dudáci, většinou velmi svérázné typy, často alkoholici, žebráci či osoby stojící na okraji společnosti, kteří hráli během trhů, svateb, pohřbů. Druhou skupinu tvořili pastevci či ovčáci, kteří trávili většinu roku mimo společnost a dudy používali nejen pro zábavu, ale též ke svolávání stáda. V keltském Skotsku a Irsku však dudáci požívali podstatně větší vážnosti. Bylo to dáno již staletou keltskou tradicí bardů. Navíc dudy velmi brzy zaujaly čestné místo vedle tradičního keltského nástroje - harfy. Dudy zde nesloužily primárně jako nástroj pro pobavení, ale sloužily jako nástroj, který měl podněcovat bojovníky do bitvy a jímž byli též oplakáváni mrtví válečníci. Byli zde samozřejmě také vesničtí či církevní dudáci, nicméně rozdíl oproti dudákům ve zbytku Evropy je více než zřetelný. Při bitvě u Pinkie poblíž Edinburghu v roce 1549 je zaznamenáno, že “ zatímco se Francouzi připravovali k bitvě, divocí Skoti se do zbraně svolávali zvukem dud” (Beague, Histoire de la Guerre d´Ecosse, 1556). Téměř totožná zpráva pochází i z Irska. V roce 1544 pochodovali irští vojáci Londýnem za zvuku dud a v roce 1566 v bitvě místo obligátních trubek či píšťal a bubnů používali dudy.
První dudy ve Skotsku, které, jak jsem se již zmínil, se objevují kolem poloviny 15. století, byly pravděpodobně pouze s jedním dronem – basovým. Dvoudronové dudy se v Evropě rozšířily někdy v průběhu šestnáctého století. Tato inovace se samozřejmě nevyhnula ani Skotsku. Následný “upgrade” na dudy se třemi dronami, jež jsou tolik typické pro Skotsko, proběhl v průběhu následujících necelých dvou staletí. Pravděpodobně první obrázek skotských dud s třemi drónami nalezneme na obrázku z roku 1683, na kterém jsou znázorněni britští vojáci na přístavním mole v Tangieru. V pozadí obrazu je vidět skupina čtyř dudáků v kiltech, kteří hrají na dudy s pravděpodobně třemi drónami (obraz je uložen v Národním námořním muzeu v Greenwichi).
Materiálem pro výrobu prvních skotských dud bylo původně dřevo z místních zdrojů (zimostráz, cesmína, švestka, jabloň, a pod.). Spoje se dělaly buď z rohoviny, olova či cínu. Dovozový materiál jako např. blackwood (dalbergia melanoxylon) či slonovina se ve Skotsku rozšířily až mnohem později, v osmdesátých letech 18. století, díky rozvoji námořní dopravy a získávání zámořských kolonií. Zpočátku byl pro výrobu dud používán i eben, ale později převládl již zmíněný blackwood, který se ukázal jako podstatně výhodnější materiál. Eben je totiž velmi křehký a těžký materiál, což se časem ukázalo jako velmi nevýhodné pro výrobu dud. Určitou úlohu hrála pravděpodobně i cena ebenu. Blackwood, jako jedno z mála dřev, má tu vlastnost, že ve vodě neplave. Byl proto používán jako zátěž pro námořní lodě, která se poté ve Skotsku prodávala za velmi výhodnou cenu, což velmi brzo ocenili právě výrobci dřevěných hudebních nástrojů. Pro levnější varianty se používalo a dosud používá např. dřevo kokosových palem.
Skotští dudáci spolu soutěžili již od pradávna, nicméně první oficiální soutěže se datují od 2. poloviny 18. století. Jednou z prvních oficiálních dudáckých soutěží byla soutěž pořádaná od roku 1781 The Highland Society of London. První cenou pro vítěze každého ročníku této soutěže byly nově vyrobené skotské dudy, které dle vyjádření tehdejších představitelů The Highland Society of London patřily k tomu nejlepšímu ve Skotsku. Nejméně jedny tyto dudy z prvopočátků soutěže se dochovaly a jsou velmi podobné dudám současným (Duncan A. Fraser, Some Reminiscences and the Bagpipe, Edinburgh, 1907). Ve viktoriánské době se rozšířilo používání těžší slonoviny a pro nejdražší dudy i stříbrné kování.
Skotští dudáci (a tím pádem i výrobci) se ve velké většině bránili a brání jakékoliv změně, která by měla za následek změnu zvuku dud. Proto také dosud nemají skotské dudy žádnou přídavnou mechaniku, neumožňují chromatické ladění, stejně jako neumožňují hraní o oktávu výše. Jediné změny, ke kterým v průběhu let došlo, se většinou týkají konstrukce chanteru. Moderní chantery jsou lehčí, jejich stěny jsou tenčí a většina již nemá slonovinové zakončení. Jejich zvuk je vyrovnanější. Ačkoliv jsou hlubší tóny stále hlasitější než tóny vysoké, rozdíl již není natolik markantní, jako byl u chanterů dřívější výroby. Další změnou je používání plastů místo dřeva. Plastové chantery jsou podstatně levnější a kvalita celkové produkce je vyrovnanější. Vzhledem k jednoduššímu ladění jsou určeny hlavně pro dudácké skupiny. Pro sólová vystoupení však plastové chantery nejsou nejideálnější, neboť jejich zvuk postrádá onen příjemný a zvukově bohatý charakter dřevěných chanterů.
Ale zpět k dudám v Evropě. Závěrem lze shrnout, že v Evropě byly dudy znovuobjeveny v průběhu 12. století a že se velmi rychle rozšířily po celém kontinentu. Do Anglie se dudy dostaly v průběhu 13. století, nebyly však ihned přijaty v konzervativním prostředí keltských oblastí Skotska a Irska. Zde se rozšířily až mnohem později (nejpozději však v 15. století). Neexistují však žádné důkazy, které by dokazovaly, že dudy se dostaly do Irska ze Skotska či opačně. V současné době zažívají dudy (a to nejen skotské) svoji další renesanci, a to nejen v tradiční hudbě, ale i v hudbě moderní, o čemž svědčí množství hudebních skupin, které mají dudy jako součást svého obsazení.